S Neelou Winkelmannovou, roz. Heyrovskou jsem si začala povídat z úcty k přátelství našich dědečků. Taky mě potěšilo, že někoho zajímají moje vzpomínky na rok 1989. Byla jsem v té době ve 4. ročníku VŠCHT, zapojila jsem se do hnutí nezávislých studentů Stuha, podílela jsem se na přípravě manifestace 17. 11. 1989. Na Národní třídě mě nezmlátili, ale zatkli a odvezli k výslechu. Měla jsem pak z toho strašně špatné svědomí. Říkala jsem si: „Mě měli zmlátit, já věděla do čeho jdu, já se vědomě stavěla proti komunistickému režimu. Ale oni zmlátili i studenty, kteří šli na povolenou manifestaci. To nebylo fér.“ Na rok 1989 vzpomínám ráda. Poprvé v životě jsem měla pocit, že můj život za něco stojí, že jsem našla něco za co jsem ochotná jít s kůží na trh. Vůbec mě netrápí, že se ukazuje, kolik bylo kolem „zájmových“ skupin, které hrály jinou hru. V průběhu revoluce se to stejně začalo zamotávat. Nechápala jsem, proč má někdo na celorepublikovém stávkovém výboru potřebu se vykecávat, nechápala jsem, jak v takovéto době má někdo potřebu si leštit korýtka. Ideály začaly blednout… Po revoluci bylo strašně těžké vrátit se do školy a začít počítat kvasinky. Chtěla jsem, aby ten rozměr boje za pravdu a spravedlnost byl v mém životě pořád. Našla jsem nejprve Boha a pak místo v životě, kde mám zas pocit, že jsem tady správně 😊. Více než 33 let se věnuji romským dětem a rodinám, v roce 2010 jsem založila organizaci Blízký soused, z.s. . Mám 5 úžasných dětí, které stojí v této službě se mnou. To je jeden z nejkrásnějších zázraků mého života. Na iniciativě Blaničtí rytíři se mi líbí, že se snaží najít a ocenit ty malé šedé myši (jak trefně řekl jeden kolega), které vylezly z díry, udělaly nezištně něco hezkého a statečného, dostaly za to přes držku a zase zalezly zpátky do díry. Nevylezly pro svojí slávu, proto jim nechybí a proto je těžké je najít 😊.